Do podskupiny slepičáků, jenž se dají charakterizovat přívlastkem velcí a vysokonozí, obvykle zahrnujeme slepičáky vídeňské, maltézské a florentýnské. Všechna tato plemena mají v České republice dlouhodobě místo a není žádnou zvláštností, když je chovatel drží společně. Patříme k tradičním baštám chovu slepičáka vídeňského, v období meziválečném a od období normalizace až dosud jsme si oblíbili slepičáka maltézského, kdežto florentýn zůstává poněkud stranou našeho hlavního zájmu.
Vídeňský slepičák byl vyšlechtěn v Horním Rakousku křížením florentýnů, norimberských bagdet a tureckého holuba v době kolem roku 1830. Do jižních Čech se tito holubi dostali již kolem roku 1850 a dali vzniknout prácheňskému káníku. V 19. století se na jihu Čech chovali již také maltézové. Rozšíření obou plemen podpořily tehdejší trhy s dobytkem a koňmi, při kterých se odehrávala i holubářská setkání, zejména pak fungování koňské dráhy Linec – České Budějovice či transfer vídeňských slepičáků až od Vídně jinými způsoby. Z prací př. Petrovského jsou známa jména chovatelů z dob před I. světovou válkou, jako byli př. Žižkovský, Popper či Knapp. Z nejstarších chovatelů je vhodné vyzvednout Josefa Michálka z Netolic (1880 – 1957), který chovný materiál získával z Rakouska právě od handlířů s dobytkem a koňmi. Výrazným propagátorem z první půle 20. století byl majitel železářství v Českých Budejovicích Jindřich Fürst, jenž s oběma plemeny obesílal první celostátní pražské výstavy. Dalšími chovateli byli třeba Josef Vacek z Volyně (r. 1919), Oldřich Šimral z Velvar, Antonín Jenšík z Nebušic či Rudolf Šťastný z Rajhradu. Mezi tahouny léta patřil Karel Varhan. K vůbec nejznámějším chovatelům vídeňských slepičáků, jenž dosahovali vynikajících výsledků nejen na speciálních výstavách, ale i na výstavách celostátních a mezinárodních, patřili Ladislav Lejsek (r. 1907), Stanislav Pícha (r. 1917), František Šusták (r. 1908), který měl uznaný PCH na žluté a červené, či Václav Charvát (r. 1909). Z dalších členů nelze opomenout Stanislava Řezáče (r. 1944) z Jestřebic, jakož i rodinu Kožíškovu, která postupně vytvořila tři generace chovatelů vídeňského slepičáka. Josef Kožíšek (r. 1918) z Rymáně choval převážně vídeňské slepičáky černé, Zdeněk Kožíšek (r. 1940) z Rymáně choval vídeňské slepičáky modré a současný předseda klubu Mgr. Luboš Kožíšek (r. 1963) z Rymáně chová vídeňské slepičáky modré, černé, hnědé, hněděplavé a červené.
V současné době má klub více šikovných a úspěšných chovatelů vídeňských slepičáků. Například Jan Barna VS černé ( 1936) z Loun, František Honsa VS černé, hnědé, žluté (r. 1959) z Prahy Suchdola, František Novák VS černý, hnědý, modrý (1956) z Chvalovic u Netolic, Zbyněk Píbl VS červené, žluté (1931) z Prahy Žižkova, Bohumil Toncar VS červené, žluté (1945) z Českých Budějovic, Jaroslav Uher VS červené, žluté, modré, černé (1946) z Českých Budějovic, Ladislav Vrátný, VS modré, stříbrné (1951) z Uzeniček u Blatné.
Klub chovatelů vídeňských slepičáků započal činnost dne 19. září 1955. Založili ho členové „Holubářského spolku pro České Budějovice a okolí“ př. Adolf Welfel, František Brož (r. 1893), Ladislav Lejsek, Stanislav Pícha, Alois Havelka, František Šusták, Antonín Klíma, Karel Jaroš, František Návara a Václav Charvát. V témže roce se stali členy i vzdálenější dlouholetí chovatelé, mimo jiných Josef Vacek z Volyně, Josef Malkovský ze Skvořetic, Albert Kraupatz ze Sedlece, Václav Žemlička z Kolodějí n/Luž., Josef Kučera z Ředhošti, Josef Michálek z Netolic a Jaroslav Měšťák z Pecínova.
I.celostátní speciální výstava vídeňských slepičáků se konala v roce 1956 v českobudějovické Besedě společně se speciálkou prácheňských káníků. Oba kluby řadu let bezproblémově spolupracovaly. 15 chovatelů vystavilo v Besedě obdivuhodných 120 vídeňských. Současně byli vystaveni i maltézští a florentští slepičáci. Až dosud nepřekonaný počet vídeňských – 152 – byl vystaven na II. speciální výstavě konané 14. a 15. 12. 1957 v Krajském muzeu v Českých Budějovicích. Další speciální výstavy vídeňských a káníků se konaly společně každoročně až do roku 1972 v Českých Budějovicích, pak několik let ve Strakonicích, Písku a Volyni.
V roce 1964 došlo ke sloučení klubů chovatelů vídeňských slepičáků a prácheňských káníků. Rok předtím vyslal budějovický spolek Františka Brože na výstavu do Salzburku. Př. Brož tehdy dovezl krásné modré vídeňáky, kteří svou kvalitou potvrdili, kam se ubírá šlechtitelský směr v zemi původu, který jsme u nás zaznamenali velmi pozdě. Naši holubi až do konce sedmdesátých let byli převážně ve starých typech, tedy nižší, delší, s kratšími krky, ale s pěknými hlavami, zobáky a s krásně vyvinutými rudými obočnicemi. Od té doby začíná zlom v chovných cílech a pojetí vídeňského slepičáka v Čechách.
Od r. 1964 pracoval jako jednatel společného klubu Miroslav Petrovský, funkcionář, který zasvětil tomuto plemeni v barvě černé, modré a hněděplavé celý život a vytvořil si vynikající přátelské vazby s řadou chovatelů v Rakousku i Německu. Vrcholem výstavnictví vídeňského slepičáka byla Evropská výstava ve Welsu v roce 1978, na které bylo předvedeno takřka 250 jedinců.
Éra společného klubu s káníky skončila v roce 1982, kdy byl v Brně na výstavišti z popudu Františka Ludvíka založen Klub chovatelů slepičáků se sídlem v Praze a chovatelé vídeňáků do něho museli přejít. Klub od té doby sdružuje chovatele plemen modenka, modena, florentýn, maltéz a vídeňský slepičák. V současné době je v klubu převaha chovatelů vídeňských slepičáků a maltézských slepičáků s početnou (Bavorskou) účastí. Členem českého klubu je také předseda (1. Vorsitzender) německého klubu vídeňských a florentinských slepičáků přítel Alfons Ettengruber. Naopak předseda s jednatelem českého klubu, ale i další členové klubu jsou současně členy německého a rakouského klubu. V Evropském kontextu panují mezi chovateli slepičáků úzké přátelské vztahy. Chovná zvířata putují napříč Evropou. Je potěšitelné, že „Čeští slepičáci“ v posledních cca 15 letech budí stále větší respekt a patří k nejlepším holubům evropských výstav.
Vídeňský slepičák od dob založení klubu ušel velký kus cesty. Od holuba spíše užitkového typu s klínovým zobem, širokou hlavou s tělem se širokou a hlubokou velmi zmasilou hrudí s nízkým postojem a širokým krátkým krkem k holubovi s vysokou výstavní ušlechtilostí.
Hodnotit vídeňského slepičáka nelze ve voliéře, ale jen zásedně v kleci. Před hodnocením si holuba připravíme do správného postavení pomocí hůlky. Po té můžeme začít s hodnocením. U vídeňského slepičáka „moderního typu“ je důležitý co možná nejvyšší postoj (délka nohy) a krku při zachování silného těla se širokou hrudí s tím, že nesmí dojít k rušivým disproporčním jevům. Tedy holub musí působit celkovým harmonickým, vyváženým a líbivým dojmem. Velký tělesný rámec a celková ušlechtilost holuba musí působit na pozorovatele zvláště majestátním dojmem. Je to holub, u kterého se začíná při hodnocení od hlavy. Široká hlava se správně nasazeným zobem tvořící takřka nepřerušený oblouk s typickým výrazem vlastním jen pro vídeňské slepičáky je základním plemenným znakem. Tento výraz lze s určitou nadsázkou přirovnat k hlavě starokladrubského hřebce. Němci tomu říkají „kriftik“. Důležitá je i zadní partie od běháků k podocasníku (břicho, nebo v horní části délka zad). Čím je délka kratší, tím je holub cenější. Spodní linie může být s mírným odsazením (přerušením).
Preferován je hrudník široký a hluboký, silné rovné nohy v patních kloubech mírně podkleslé, vodorovné držení těla, rovná neskloněná záda, ocas přiměřeně dlouhý přiměřeně širší je tolerován.
Maltézských slepičáků, kteří byli vyšlechtěni v Horní Itálii a již kolem roku 1850 se rozšířili do Rakouska a Německa, bylo v Praze na výstavách za První republiky ve 30. letech ke shlédnutí až 170. Byly zde významné chovy jako Fürstův, Šípův, Holanův, Vondrův či Brichův, po němž byl pojmenován klubový memoriál. Zmíněný počet maltézů na české výstavě se podařilo překonat lidem kolem J. Pokorného až před deseti lety v České Lípě. Dnes jsou vévodící chovy v Srbsku, Chorvatsku, na jihu Maďarska, do Řecka situoval vynikající chov maltézů chovatel německého původu Klaus Brügmann, dále jsou výborní jedinci v Bavorsku kolem Pasova a v Rakousku.
Rozkvět chovu maltézů u nás nastal až v období kolem tzv. normalizace a v 70. letech, kdy vybudovali kvalitní chovy př. Boubín, Jaroš, Kolář, Lisec a Lukášek. Zejména Zdeněk Lisec z Ústí nad Labem měl díky svému postavení možnost dovozu špičkových holubů z Německa a v chovů maltézů vynikal. Přitom mu stačilo dlouhodobě držet pouhých pět párů, ve kterých se snažil zachovat dvě až tři linie. Pak nastala éra chovatele Karla Ujky, který dělal maltézy od roku 1968. Zprvu se věnoval modrým pruhovým a bílým, dělal i straky a tygry, pak do chovu zařadil černou šampionku z EV v Nitře a chov se posunul směrem k této barvě. Př. Ujka se nikdy nebál mezirázového křížení, což aplikují jen někteří specialisté. Holuby pároval tak, aby se doplňovali v typu a k sobě je dával jak s oblibou říká: „podle temperamentu.“ Obdobně dlouho chová maltézy i Vladimír Šíla, který se orientuje na žluté a omezeně červené. S př. Lukáškem v chovu maltézů léta vynikali. Od př. Šíly začal s chovem i Jaroslav Pokorný v roce 1973, náš dlouholetý tahoun šlechtění tohoto plemene, který podnikl řadu importů z Německa, Rakouska, Maďarska, Srbska i Chorvatska. Dnes se věnuje červeným, o kterých prohlašuje, že jsou nejobtížnější, ale vyzkoušel více barev, jakož i jiná plemena vysokonohých slepičáků. Svého času měl bezkonkurenční maltézské slepičáky Ladislav Rybnikár z Topoľčan, který s nimi získal dokonce P-Chov a před dvaceti lety Pavel Dušánek, který vycházel z holubů Christiana Kretschmera. Kvalitní chov vybudoval Josef Kožíšek z Rymáně, na Slovenska Jozef Isteneš z Nových Zámků. Našim nejlepším holubářem současnosti je bezpochyby Jiří Chramosta, který dělá modré pruhové a bílé, kteří z našich chovů bohužel dosti mizí. Plemenu se věnuje od roku 2002, kdy koupil nějaké jedince od Josefa Gabriela a zatímco ostatní chovatelé vychovají mezi 8 až 20 výletky, Jiří dokáže vyprodukovat mezi 50-70 mláďaty. A co je s podivem, že tento počet získává od velmi kvalitních rodičů, od kterých by mnozí byli rádi, že odchovají jedno mladé ročně. V nejlepších letech bylo v České republice kolem 250 chovných párů maltézů, nyní se vejdeme do stovky. Naši chovatelé převážně odchovávají maltézy bez pomoci chův.
Centrem jejich chovu v Evropě je jižní Maďarsko, Chorvatsko a Srbsko, kde žije nejvíce chovatelů kolem města Zrenjanin. Tamní holubi mají dokonalé tvary, ale obvykle i úplně rozbité ocasy, jsou špatní v peří a kondici. Směrem do Rakouska a Německa je znát dokonalá „německá“ kondice jak zdravotní, tak i opeření. I tam se vozí ve velkém holubi z Balkánu, ale ti v krátké době získávají lepší kondici na zobáku, očích, peří i osvalení. Ideální maltéz má postavu ve tvaru obdélníku na výšku, pokud připomíná tvarem spíše trojúhelník, je to chybou. Při typickém pózování holub lehce stojí na špičkách, zadní prst je držen volně. Vyžadují se dlouhé rovné nohy, co nejdelší tenký a úzce nasazený krk, spodní linie těla s dokonalým obloučkem a harmonií, křídla se lehce dotýkají před ocasem. Balkánští holubi jsou vychrtlí, protažení do výšky, jsou chováni v nízké nadmořské výšce a v podnebí, kde takřka ani v zimě nemrzne. Holubi tam sami nekrmí, vše se podsazuje, takže i starší maltézi mají štíhlý, neunavený krk. Naši holubi, kteří zpravidla každý rok sami odchovávají, udrží štíhlý krk do dvou let, pak se již rozšiřuje. V Srbsku krmí často jen ječmenem či pšenicí, holubi jsou u nich zvyklí na malé množství dietních zrnin a jsou dost hubení. Jak tam zájemce přijede, zachrastí kukuřicí vyloupanou z klasů a holubi se okamžitě začínají předvádět. Cena běžného holuba činí 400-500 eur, k němu navíc dostanete jednoho či dva zadarmo, u šampionů jsou ceny běžně i třikrát vyšší.
Reprodukce obou plemen není jednoduchá a vyžaduje tzv. měkká a hluboká hnízda. Před výstavou by měl každý slepičák projít klecovou drezurou, aby pak správně reagoval na posuzovatelskou hůlku a posuzovateli se předvedl v tom nejlepším světle. Nejdůležitější je celkový dojem a harmonie, které se spolupodílí na ušlechtilosti a majestátnosti těchto výjimečně krásných holubů.
O chovu velkých slepičáků s Ing. Františkem Honsou
Jednatelem Klubu chovatelů slepičáků v České republice je Ing. František Honsa z Prahy. Přesto, že chovu se věnuje relativně krátkou dobu, dosáhl se slepičáky významných chovatelských i výstavních úspěchů u nás i v zahraničí. Patří k tahounům, kteří po éře Miroslava Petrovského navazují na mezinárodní kooperaci ve šlechtění těchto náročných plemen. Mimo slepičáků rozvinul chov jiných plemen holubů, včetně poštovních, zabývá se exportem holubů i prodejem krmiv a holubářských potřeb a navíc je adeptem na posuzovatele okrasných holubů.
Odkud Váš rod pochází?
Vyrůstal jsem v jižních Čechách v obci Bavorov na Strakonicku. Pocházím tedy z podhůří Šumavy, z kraje, kde se snad na každé chalupě chovali prácheňští káníci. Holuby choval můj děda a držel užitkovější, těžší typ káníka, kterému se říkalo bangr. Holubaření mě chytlo v útlém věku a již v patnácti letech jsem vstoupil do Klubu chovatelů prácheňských káníků a vídeňských slepičáků. Káníky jsem choval do mých 19 let, kdy jsem se oženil a přestěhoval do Prahy. Na holubaření nebyly podmínky. V Praze jsem vystudoval vysokou zemědělskou školu na Suchdole a poté jsme koupili v Suchdole dům. Na začátku roku 2006 jsem koupil statek v Mníšku pod Brdy, kde jsem se seznámil s Lubošem Kožíškem a kamarádství s ním mě znovu k holubům nasměrovalo. Na statek jsem si pořídil nejdříve staváky, ale zakrátko je nahradili slepičáci – vídeňáci, florentýni a maltézi. Další zvrat nastal v roce 2011, kdy jsem nedaleko bydliště v Praze koupil zahradu, na kterou jsem celý chov přesunul a dnes jsem holubářem na plný úvazek. A jsem jím nadevše rád.
Jaké byly Vaše začátky s vídeňskými slepičáky?
Na výstavě v Čišovicích jsem se potkal s Lubošem Kožíškem. Padli jsme si do noty a začali se stýkat, od něho jsem získal první modré vídeňské slepičáky. Více mne ale lákala barva černá, kterou jsem sehnal u Miroslava Petrovského. Protože mé ambice byly záhy vyšší, vstoupil jsem do Německého klubu vídeňského slepičáka a to mi otevřelo cestu k tomu nejlepšímu materiálu. Zprvu jsem se skamarádil s H. Hackerem a později navázal bližší kontakt s Martinem Strohoverem, jejichž jedinci byli jedinečných kvalit. Zpočátku jsem dělal různé barvy vídeňáků, konkrétně žluté, červené, modré i černé, později jsem se ustálil na barvě černé a hnědé, které říkáme kávová. Obě barvy jdou perfektně k sobě a hnědá u černých vypomáhá v dosažení čistozobosti. S Lubošem jsme vstoupili nejen do klubu německého, ale i rakouského a cíleně si vybírali jedince, kteří by nám v nějakých znacích pomohli. U černých i hnědých jsem nejlepší vídeňáky získával u Martina Strohovera, který skoupil top holuby ze starých rakouských linií a na nich vybudoval svůj špičkový chov. Dřívější zlatá éra rakouského chovu slepičáků je již nostalgií, staří chovatelé zemřeli, mladé to nezajímá a dnes se chov vídeňského slepičáka točí hlavně kolem německého klubu, kde nás mezi sebe vzali předseda i jednatel klubu. Velmi dobré přátelské vztahy s nejlepšími německými chovateli se pozitivně odrazily v kvalitě našich chovů, jenž snesou srovnání s evropskou špičkou. I Německo stárne. Dříve tam bývalo na schůzích 150 lidí, dnes jich zůstalo kolem šedesátky, ale obdobná recese se nevyhnula ani nám.
Je to plemeno vhodné pro začátečníka?
Jen pokud získá do začátku potřebné informace, aby se vyvaroval chyb. Vídeňský slepičák je chovatelsky obtížné plemeno dovedené na hranici dokonalosti, kde je velkým úspěchem již to, že máte oplozenou snůšku. Zdá se, že v této oblasti je výhodou možnost volného chovu, jako má třeba Luboš. U něho si mohou páry poodejít a najít klid na odpáření, jenž u nich trvá delší dobu. U mne tuto možnost nemají a výrazně lepší výsledky nejsou ani u párů umístěných v separátních boxech. Dále je potřeba jim hnízda přistýlat, neboť jsou to velcí a těžcí holubi a hrozí poškození vejcí. Podestýlka se musí kontrolovat průběžně a to zejména před obdobím líhnutí, aby byla dostatečně měkká a čerstvě vylíhnutí mladí nebyli ušlapáni. Pro hnízdění se mi osvědčila rámečková hnízda, vespod dávám filc, který místo pod vejci ještě změkčuje, hnízda vystélám slámou. Vyzkoušel jsem před lety i chůvky, ale od nich jsem ustoupil, neboť chci, aby vídeňáci odchovávali své mladé sami. Když se překonají první dva dny po vylíhnutí, jsou pak tito holubi jako rodiče velmi vzorní.
Jaké jsou aktuální šlechtitelské trendy?
Před několika lety především němečtí chovatelé navedli vídeňského slepičáka směrem k lehčímu holubu, ale dlouhých nohou a krku, s kratším tělem, jenž se přiblížil k maltézovi a působil elegantnějším dojmem. Po určitých výsledcích, kdy do chovu byli nakřížení maltézové, se dostavila jak pozitiva, tak i efekt úzké hrudi, který bylo jen velmi obtížné odstranit. Z tohoto fenoménu jsme neměli u nás žádnou radost a nenásledovali jsme ho, při debatách s německými chovateli jsme od těchto holubů s úzkou hrudí zrazovali. Výsledek je ten, že se němečtí chovatelé zase vrací směrem k silnému slepičáku a berou holuby od nás, aby zlepšili velikost a šířku postav. Prosazují stále co nejvyšší nohy a dlouhý, štíhlý krk, ale dbají již také na hloubku, velikost a šířku postavy. Základem pro kvalitu plemene je tzv. Kopfzug, tedy nepřerušovaná zaoblená linie hlavy, ozobí a zobáku. Třešničkou na dortu je ojedinělá a dost náročná kresba plemene, jenž vyžaduje předvýstavní úpravu podstřihem a u každého výstavního jedince zabere nejméně půlhodiny. Zvláště citlivá je oblast na čele, kde musíte být velmi pečliví. I přes nepříliš husté opeření tohoto slepičáka se většina holubů dá výstavně upravit, vše záleží na šikovnosti chovatele.
Jste jedním z mála chovatelů florentýnů v České republice….
Již v roce 2006 jsem si pořídil toto u nás raritní plemeno. Začal jsem s modrými kapratými od př. Zábranského a černé i žluté, které chovám dosud, jsem sehnal u Hermanna Hackera z Německa. Florentský slepičák je z velkých vysokoných slepičáků nejsilnější postavy. Podstatný je u něho poměr délek, kdy na krk, tělo a nohy připadá vždy třetina celkové výšky. Je to robustní holub, u kterého se v posledních letech rovněž prosazuje delší krk, ale přitom poměr mezi zmíněnými třemi partiemi se musí dodržet. Je to relativně plodné plemeno s velmi dobře ustálenou gazzi kresbou. Povahou je ovšem agresivnější, podobně jako king. Přesto, že ho držím okrajově po třech párech v barvě žluté a černé, získal jsem na černé medaili na Evropské výstavě i šampiona v Německu. S př. Hackerem si holuby měníme a každý si může ukázat na cokoliv. Je to ale jen doplňkové plemeno. Chovům florentýnů vévodí dnes nejen Němci, ale také Italové, odkud pochází, ovšem špičkoví jsou i v Rakousku. U nás se jimi zabývají asi jen tři chovatelé.
Jakým barvám se věnujete u maltézských slepičáků?
Již dvanáctý rok chovám červené a žluté. U tohoto plemene je výrazný rozdíl mezi typem chovaným v Německu a na Balkáně. Němci tolerují mírně podkleslé nohy, mají maltézy silnější, delší, s kvalitním opeřením, mají širší krk v nasazení a jsou tam upřednostňováni velcí holubi. Maltézský slepičák v Srbsku a Chorvatsku je velmi krátký holub, chovaný pod heslem krásná elegance. Je harmonické spodní linie, na značně dlouhých, absolutně rovných nohách a s tence nasazeným, štíhlým, vzpřímeně drženým krkem. Kvalita jeho opeření i barvy není důležitá. Jsou to dva rozdílní holubi. Němci pochopili, že s jejich typem mohou vyhrávat jen doma, proto mnoho z nich začalo dělat balkánský typ, který se prosadil i jinde v Evropě, byť je velmi řídkého opeření. Nejen pro sebe, ale i pro své kamarády a přátele jsem dovezl ze Srbska, Chorvatska i Německa hodně maltézů. Je to ale velmi ceněné plemeno, jehož ceny většinou začínají na 300 eurech za kus, zvláštností není ani cena kolem 1000 euro a za tyto položky si prodávají i holuby mezi sebou. Chovatelé z Balkánu většinou podsazují již vajíčka pod poštovní holuby, mladé zčásti dokrmují ručně, chovným holubům zastřihují letky a ocas. Je to již velmi intenzivní způsob chovu vyžadující zapálení pro věc. V porovnání s vídeňským slepičákem mají maltézové lepší oplozenost vejcí, ale jsou neohrabaní a hrozí ušlapání holoubat. Proto se vyplatí chůvy.
Jak dlouho je činný Klub chovatelů slepičáků v ČR?
Od roku 1955 Klub chovatelů vídeňských slepičáků a od roku 1982 Klub chovatelů slepičáků, ale poslední dobou je v útlumu, neboť ubývají chovatelé. A to nejen u nás, ale i v Německu a v Rakousku. Proto to vesměs řešíme tak, že jsme členy klubů navzájem, tedy my v Německu a Rakousku, Němci na oplátku u nás. Vzájemně si vypomáháme, aby šlechtění probíhalo na mezinárodní úrovni. Největší počet chovatelů velkých slepičáků se sejde na přehlídce výletků, která se koná druhý víkend v říjnu u Kožíšků na zahradě. Tam se sjíždějí chovatelé převážně vídeňských slepičáků z celé Evropy. Obdobně se setkáváme i v Německu na letním setkání. Maltézáky děláme v České Lípě u Jaroslava Pokorného, který drží toto plemeno ve vysoké kvalitě v barvě červené. Z dalších tahounů nemohu nezmínit Jiřího Chramostu, který má vynikající chov modrých pruhových maltézů a nyní se zaměřil na bílé. Je to náš bezkonkurenčně nejlepší chovatel z hlediska umění toto plemeno odchovávat. Obvykle dělá mezi 50-70 výletky. V klubu je nás evidováno 24 chovatelů a provozujeme internetové stránky www.slepicak.cz.
Jak dlouho se věnujete hanáckým voláčům?
Patří ke stálicím mého chovu od roku 2011 v barvě žluté, kdy základ chovu jsem pořídil u př. Festy a Rýšy. Měl jsem i ČVSR žluté, ale chov mi zdecimovala kuna a už si je pořizovat nebudu. Hanáky jsem teprve nedávno rozšířil o černé od Karla Zausingera a od Miroslava Rýšy, neboť z našich chovů hodně vymizeli a k černé barvě mě to tíhne odjakživa. Nakřížil jsem do nich pomořanského voláče, ale přede mnou je spousta práce, kdežto u žlutých jsem letos velmi spokojen. Dělám též exhibiční holuby, u kterých se snažím o dosažení bílého zbarvení. Bílé dělám přes řešovské výstavní, chov čítá kolem 15 párů, ale finální čistě bílá barva je stále oříškem, neboť se úporně dědí vlohy po bělouších. Dále chovám dánské straky, které jsem si oblíbil v kresbě sedlaté v barvě černé, červené, žluté, modré a stříbrné. Omezeně mám i norimberské bagdety v počtu pěti párů v kresbě sedlaté. Je to rovněž velmi náročné plemeno na odchov a asi je dám pryč, neboť stále více tíhnu k poštovnímu holubaření.
Váš velký chov poštovních holubů v nových ubikacích nejde přehlédnout….
Začínám třetí sezonu s mladými PH. Je to adrenalin, kdy holub létá a tak by to mělo být. Není to nic subjektivního, pokud to holub nemá ve svalech, tak nevyhraje. Je to o tréninku, o péči, je tam jiná filozofie. Letos mám už 300 holoubat, a protože jsem zvyklý odchovávat těžká plemena, získávám odchovy takřka bez námahy. Poprvé dělám závody dospělých, začal jsem se šestnácti vdovci. Vdovský systém je oblíbený proto, že holubi nevidí celý týden své holubice. Ta se jim ukáže těsně před závodem a nechají se zahoukat, ale nesmí dojít k odpáření. Rozdrážděný samec jde do bedny, kde si houká a pak chvátá domů za holubicí. Po příletu se mu holubice ukáže a mohou se odpářit, tato metoda je tedy nejefektivnější. Nejsem zastánce průběžného léčení u PH. Přeléčím chov před sezonou a pokud něco vyskočí, třeba ornitóza, okamžitě postiženého jedince dám do separace, kde ho vyléčím. Obvykle dávám trojkombinaci metrozol, sutrikol, doxygal, což považuji za ideální. Závodníci před závodem dostanou jen přípravek na zlepšení průchodnosti dýchacích cest, jinak nic zvláštního. Základem je očkování všech mých holubů Pharmavacem Columbi při odstavu a pak po pěti týdnech. PH létají kolem holubníku každý den. Ráno pouštím vdovce, pak je zavřu a ven jdou samostatně holubice, v 10.00 hod. je nahradí holoubata, tak do 14.00 hod., pak pouštím druhou skupinu mladých, kteří létají do večera. Dvakrát týdně vozím vybraný tým na trénink autem. Trénink mladých začínám z louky, předtím je nechám přespat v koši, pak je vozím postupně 3,5, 10, 20, 40, 60 a 80 km, pak mají rozlet s holoubaty z celé OS, druhý rozlet a pak už jsou závody. Začal jsem před třemi lety s holoubaty od pana Růžičky, mistra naší OS. Pak jsem si začal kupovat holuby s jistým záměrem, mám rychlé holuby na krátké tratě z linie van B…. z belgické linie a linii Harry…..pak mám holuby z Německa, což jsou linie ………………………….. Snažím se je mezi sebou vhodně křížit a získat posily do dalších let.
Jaké vyžadují okrasní a poštovní holubi nároky na chovné zařízení?
Protože mám většinou velká okrasná plemena, vytvořil jsem pro ně komorové holubníky s velmi prostornými budníky. Na ně navazují velké voliéry vysypané křemičitým pískem. Poštovní holubi jsou lehcí a u nich se vyplatí je držet na roštech. Protože jsou to holubi, kteří musí podávat výkon, nesmí být v jejich holubníku ani prach, takže holubníky mají ideální odvádění a obměnu vzduchu. Velmi často cestuji a bylo mi přáno, že jsem poznal holubaření v mnoha zemích Evropy. I proto je mi líto, že Češi si holubů neváží a neuznávají, že mají cenu. V Polsku na burze ceny začínají na 100 zlotých, což je 650 Kč, mají tam krásné výstavy i trhy. A když chce někdo kvalitního holuba do chovu, rád si za něho připlatí. Protože mám hodně holubů a potřeboval jsem pro má velká okrasná plemena i poštovní holuby kvalitní krmení, začal jsem kupovat krmné směsi v Polsku u firmy Kampol. Nyní jsem distributorem této značky v Čechách, neboť kvalita produktů této firmy je vynikající a ceny jsou příznivé. Posledních šest let dělám export holubů z České republiky i okolních zemí pro partnera v Belgii. Spolupráce funguje dlouhodobě a holubi jsou pro mne nejen perfektní relax, ale i zdroj živobytí.
Za rozhovor poděkoval Alex Veselý, foto autor a archiv Ing. Honsy